Zlínský deník 19.6.2013

Zlínský deník 19.6.2013

Raubířina na ledě: to je sledgehokej

Sledge hokej smazává rozdíly mezi vozíčkáři, amputáři či zcela zdravými lidmi. Dolní končetiny jsou (pokud je máte) tak jako tak znehybněny ve speciálních saních zvaných sledge. Je to sport pro opravdové chlapy. Bez fyzičky a skvělé koordinace pohybů v n Autor: archiv Vladislava Hamrly

Zlín – Vlak, freestyle, bouračka, výloha… Český reprezentační sledgehokejový tým tvoří borci, které potkalo velké životní neštěstí. Nic ale nevzdali. Bojují dál. Na ledě. A velmi úspěšně. Pojedou také na paralympiádu do ruské Soči. Nejen proto jsou i přes nelehký osud rádi za to, co mají.

 „Prostě šoumeni, kteří se se svým hendikepem dokázali srovnat," říká o nich šéf českého sledge hokeje Vladislav Hamrla. Příklad? Oblíbené vtipkování s nádechem černého humoru: Uhni, nebo tě kopnu… anebo: Neboj, já ty schody vyběhnu.

Co se hráčům například stalo?

Třeba jeden šel, nerozvážně kopnul do výlohy a velký střep mu usekl nohu. Další se naboural na motorce, druhého zase přimáčkla plošina, někdo spadl pod vlak… Způsobů přijít o dolní končetiny nebo na ně ochrnout je mnoho. Právě sledge hokej je možností rozptýlení, seberealizace a také šancí poznat svět.

Kam už se hráči podívali?

Třeba na konci minulého roku jsme byli na turnaji na Urale, v únoru v Itálii, duben byl v Koreji. Tam jsme se kvalifikovali na paralympiádu do Soči. Každá cesta je plná zážitků a veselých příhod.

Třeba?

Erik Fojtík, Brumovan, ortodoxní Valach. Na turnaji v Koreji vyvolal pozdvižení tím, že vlezl to tamní řeky, ve které se jinak nikdo nekoupá. Pěkně v klobouku udělal pár temp a vyšel na břeh. Tedy spíše se vyplazil, nemá nohy. Ještěže to neviděla policie. Nebo po jednom zápase jsme hráčům nechali na hotel za skvělý výkon dovézt pizzu. Když to viděli Američané, ptali se, kde jsme ji vzali. Tak jsme jim řekli, že se rozdávala na stadionu. Těžko říct, zda někdo z jejich realizačního týmu tehdy schytal za to, že je na pizzu zdarma neupozornil. (Smích.)

Kdo vám cesty platí?

Peníze máme od státu, něco dají i sponzoři. Ten sport není úplně levná záležitost. Jenom profesionální sledge stojí kolem 30 tisíc korun. A do toho výdaje na cestování, ubytování…

Kolik vás jezdí?

Patnáct hráčů a šestičlenný doprovod. Vozíme s sebou třeba dva fyzioterapeuty. Kluci jsou po každém zápase doslova dobití, někdo je musí dát dohromady.

Jak taková početná výprava hendikepovaných vlastně letadlem cestuje?

Kluci jsou docela samostatní. Na letiště se dostanou sami, parking mají zadarmo. U odbavení máme přednost. Stevardi jim odeberou vozíky a pomohou jim dostat se přímo na místo.

Amputáři to zvládnou sami. Po přistání zase naopak vystupujeme jako poslední. A pokud je někde mezipřistání, ani nejdou jako zdraví cestující do odbavovací haly, cesta na další let musí být pokud možno co nejkratší.

To musíte celkem vzbuzovat pozornost.

To ano, ale je to příjemné. Lidé se ptají, kdo jsme, kam letíme a tak dále.

Kolik je v České republice vlastně sledge hokejistů?

Registrovaných je necelá stovka. Naši ligu mohou hrát i zdraví lidé. Na vrcholné turnaje už však mohou jen hendikepovaní. Těch, kteří u nás zvládnou vrcholnou úroveň, je jenom patnáct. Ostatní na to prostě výkonnostně nemají. Zajímavé přitom je, že u nás hrají i chlapi, kterým je přes čtyřicet.

Ti ale asi nebudou hrát věčně. Máte třeba vyhledávače nových talentů?

Jsme paradoxně závislí na lidských neštěstích, takže o sledge hokeji se lidé dozvědí už v rehabilitačních ústavech. Když pak ale vidí, jaká je to raubířina, jak je to náročné fyzicky i na koordinaci pohybů, jak je těžké udělat kličku, tak raději se třeba věnují tenisu nebo košíkové. Tedy pokud chtějí sportovat. Je zázrak, že máme takové mužstvo. A nutno dodat, že je ze světové špičky nejvíce postižené.

Kdo do té špičky patří?

Určitě Rusko, ti udělali obrovský pokrok. Ještě před čtyřmi lety dostali na turnaji ve Zlíně 3× 10:0. Teď už je těžké je porazit. Tým tvoří mladí, převážně bývalí vojáci, kteří utrpěli vážné zranění. Mají neskutečné podmínky, trénují dvacetkrát za měsíc.

Disponují tam i stadionem jenom pro sledge hokej, a když jsme byli na turnaji, vozili nás tam luxusními mercedesy. Tak k tomu před paralympiádou v Soši přistupují. Nedovedou si představit, že by ten turnaj nevyhráli.

Na druhou stranu mají přísný režim. Když byli v soustředění ve Zlíně a spali na pětihvězdičkovém Baltaci, jeden z nich si zapálil na pokoji. Trenér na to přišel. Za trest měl celý tým zakázané vycházky. Hráči se prostě musí chovat jako absolutní profesionálové.

Kdo ještě patří mezi elitu?

Podobně na tom je Kanada a USA. Armáda jim dodává nové hráče, to my tady nemáme. Mají samé mladé kousky, kluky, co mají devatenáct let. Když to porovnáme s našimi skoro padesátníky, to je jako by děda honil vnuky. Přesto se čeští borci stále drží na špici. Je to i tím, že i pro ně se zlepšily podmínky. Už nejsou jako kroužek nějakých amatérů, který spával po ubytovnách.

Mají fanynky?

Samozřejmě a také velké zázemí ve svých rodinách.

Jak často trénujete?

Každý měsíc se vidíme dvakrát. Směřujeme to do Zlína, kde je stadion PSG Aréna použitelný i pro sledge hokej.

Jak musí být stadion upravený?

Jde zejména o bezbariérový vstup. A také musí být širší dveře na střídačku, na které musí být rovněž dostatek prostoru.

Jak je na tom zlínský celek v českých poměrech?

Patří mezi elitu.

 

V. Hamrla říká: Nejčastější je téčko

Jak se vlastně sledge hokej hraje?

Je to úplně stejné jako normální hokej, akorát hráči jezdí na sledgech. Hráči se pohybují a zároveň ovládají puk pomocí dvou krátkých hokejek opatřených na konci ocelovými hroty. Hraje se 3× 20 minut, pískají se zakázaná uvolnění i fauly.

Ty jsou u vás jaké?

Časté je téčko, tedy vražení do soupeře předkem do boku. Jinak pak jsou nedovolené zákroky stejné jako v hokeji, tedy držení, faul loktem, špatné střídání… Protože hokejky mají na konci hroty, jsou hráči od soupeřů dopíchaní, jak se odrážejí. Melou se jako ve včelím úle, dresy pak mají po každém turnaji jako po útoku hejna molů. To k tomuto sportu prostě patří. (Úsměv.)

A co rozhodčí?

Ti jsou normálně na bruslích. Akorát musí být hodně pozorní. Sledge jen tak nezastavíte. Stává se běžně, že do nich hráč nechtěně vrazí a pošle je k zemi.

Kolébka ve Zlíně, úspěchy po celém světě

Tento sport pro tělesně postižené má své kořeny ve Švédsku, kde v šedesátých letech minulého století vymysleli jeho základy nadšenci z rehabilitačního ústavu ve Stock-
holmu. Od těch dob prošel bouřlivým rozvojem na mnoha místech severní polokoule a v roce 1994 se v Lillehameru zařadil do rodiny paralympijských sportů. Sledge hokejovými velmocemi se postupem času staly kromě Švédska Norsko, Spojené státy nebo Kanada.

Kolébkou českého sledge hokeje je město Zlín, kde první průkopníci začali zkoušet hokej vsedě na přelomu let 1999 a 2000. Rozvoj ve zbytku České republiky, tradiční hokejové bašty, na sebe nenechal dlouho čekat. Dnes u nás existuje sedm sledgehokejových klubů, z toho šest aktivních. Po Zlínu se sledge hokej usadil také v Olomouci, Českých Budějovicích, Kolíně, Karlových Varech, Praze, Studénce a naposledy v Pardubicích. Všechny kluby, kromě Olomouce, jsou přihlášeny do České sledgehokejové li­gy.

Český reprezentační tým vznikl v sezoně 2002/2003. O dva roky později obsadila Česká republika čtvrté místo na domácím mistrovství Evropy ve Zlíně. Na paralympijské hry 2006 v Turíně se Češi nekvalifikovali. Přelom znamenala pro reprezentaci sezona 2007/2008. Nejprve vybojovala v listopadu stříbrné medaile na mistrovství Evropy v Itálii a následně v dubnu postoupila díky druhému místu na mistrovství světa „B" v USA do elitní skupiny šampionátu, který o rok později hostila Ostrava.

Mistrovství světa „A" v Ostravě 2009 bylo zároveň kvalifikačním turnajem pro paralympijské hry. Národní tým při své premiéře obsadil páté místo a zajistil si poprvé v historii postup na paralympiádu. Zimní paralympijské hry ve Vancouveru 2010 potvrdily úroveň české reprezentace, která obsadila stejně jako na předchozím mistrovství světa páté místo. Na mistrovství Evropy 2011 v Sollefteå obhájila Česká republika stříbro.

 

Autor: David Karola