Ktož jsú zlínští bojovníci, 4. díl: Gólmana Stanislava Molka vyskautovali v hospodě
Čtvrtý díl projektu Ktož jsú zlínští bojovníci patří brankáři SHK LAPP Zlín Stanislavu Molkovi. Gólman, který byl „prvním brankářem reprezentace“, je se zlínským klubem neodmyslitelně spjat, stejně tak jako s dosavadními čtyřmi, respektive pěti tituly.
STANISLAV MOLEK
Věk: 45 let
Kariéra: 2002 – doposud Zlín
Medaile: Český pohár: 1x zlato (2003), Česká liga: 4x bronz (2006, 2007? 2013, 2014), 4x stříbro (2004, 2005, 2010, 2011), 4x zlato (2012, 2015, 2016, 2017), Malmö open: 1x zlato (2016), LAPP Cup: 3x bronz (2011, 2012, 2013).
Zlínský brankář Molek měl osud jasně napsaný. Narodil se s postižením dolních končetin, kdy má vybočené obě chodidla, každopádně láska k hokeji a k tvrdé hudbě se jednoho dne spojila.
PŘED POLITIKOU UPŘEDNOSTNIL SPORT
Jméno Molek je v Zahnašovicích, kde přezdívaný Molino žije, velmi známé. „Můj otec tady snad dvacet let dělal starostu. Zkoušel to i na mě, jestli bych se do toho nedal, to ale není nic pro mě,“ mávl rukou zlínský gólman.
„Já jsem naopak od malička měl rád hokej. A hlavně jsem vyrůstal na tvrdé muzice, na metalice,“ upozorňuje Molek. A jednoho dne se tyto dvě věci spojily. „Jezdíval jsem hodně na festivaly, kde jsem potkal kluka ze Zlína, který hrával na kytaru. Jednou mě pozval na jejich koncert do Zelenáčovy šopy na koncert. Vedle u stolu seděl Roman Herink (pozn. zakladatel sledge hokeje v Česku) a nějak si na mě sehnal číslo, že mi za pár dnů volal, jestli nechci hrát sledge. Slyšel jsem už o tom, nikdy jsem to ale neviděl, tak jsem se sebral a v ten den večer už jsem byl na tréninku. Neváhal jsem ani chvilku,“ popisuje svůj podivuhodný začátek kariéry Stanislav Molek.
To se psal rok 2002 a sledge hokeji v Česku a ve Zlíně byly teprve jenom tři roky. „A v ten rok vznikl Český pohár o třech týmech. Odchytali jsme to tenkrát teď už s nebožtíkem Knedlou na půl, a hned jsme získali zlato. Pak jsem chvíli chytal sám, jenomže jsem si zlomil ruku a musel za mě do brány tenkrát zdravý Šnojdr, dnes už by to nešlo, gólman může být jen postižený,“ upozorňuje na změnu pravidel postupem doby Molino.
DO REPREZENTACE NECHTĚL, DOSTAL ZA TO VYNADANÉ
Později vzniklo brankářské duo, které ve Zlíně drží do dnes, k Molkovi se připojil Jan Matoušek. Začátky těchto borců ale stály za to… „Moc jsme se ale ze začátku nebavili, ty začátky byly složité. On byl mladé arogantní ucho, neměl jsem ho moc rád, vždyť mi v ten moment lezl do zelí. Pak jsem ale časem mu začal radit ohledně výzbroje a teď už je to v pohodě. Rivalita mezi brankáři ale přeci pořád nějaká je, to vždycky,“ vykládá s úsměvem Molek, brankář, který se ale narozdíl od Matouška nikdy do reprezentace nedostal.
„Ale byl jsem na prvním reprezentačním srazu,“ vyhrkne ale na sebeobranu nyní pětačtyřicetiletý gólman. „To bylo tenkrát soustředění v Hradci Králové. Zápas s lvíčkem na hrudi jsem ale nikdy nehrál. Nemrzelo mě to, nikdy jsem si totiž na repre nezakládal. Pamatuju si, jak jsem kdysi řekl, že repre mě moc neláká, to jsem dostal od Romana Herinka tak vynadané, že to jsem v životě neviděl,“ vzpomíná s jeho proslulým hlasitým smíchem nepřeslechnutelný Molek.
„Dnes už k tomu mám ale jiný přístup, tenkrát jsem byl třicetiletý blbec. Mrzí mě, že jsem o to tenkrát nezabojoval, ale jak říkám, dřív mi to nevadilo,“ pokrčí rameny s vědomím, že zápas za reprezentaci už si zřejmě nikdy nezachytá.
NEMÁ VOZÍK, ALE KOLO
I tak ale se sledge hokejovým Zlínem procestoval značný kus Evropy. „Holandsko, Polsko, párkrát jsme byli ve Švédsku, nějaké Německo, dost jsem toho procestoval. Akorát tedy mě štvala jedna věc… Vždycky, když jsme někde byli, tak já jsem nemohl se jít nikam podívat, daleko moc nedojdu. Za to vozmeni si nasednou a jezdí,“ s trochou nadsázky závidí spoluhráčům Molek. „Ale což, kdysi jsem si do Švédska vzal kolo,“ dodává.
Postavička Zahnašovic jezdí na jednostopých dopravních prostředích už jak dlouho. „Jezdím si na kole nebo na skútru. V Zahnašovicích už to ani lidem nepřijde, ale třeba když dojedu někam jinam, tak se na mě lidí dívají, že mám chodidla otočené o devadesát stupňů.“
Molek kdysi prohlásil, že kariéru ukončit může v moment, kdy se o něm bude psát v Zahnašovickém čtrvtletníku. „Musel jsem to ale přehodnotit, to už bych chytat nemohl,“ usmívá se.
Muž, který již roky pravidelně sedává na extraligovém hokeji jako fanoušek na zábradlí ve zlínské tzv. „bažině,“ si moc dobře vybavuje svoji hlášku po zlaté medaili z Českého poháru v roce 2003. „Řekl jsem, že hokejisti nejsou schopni furt vyhrát titul, tak jsem si ho musel vyhrát sám.“
SPOLUHRÁČI JEJ OPILI PŘI ZÁPASE
Věčně optimistický brankář se také často stává terčem vtípků svých spoluhráčů. „Sranda ale musí být. Já se sice vždycky naštvu, ale pak se tomu zasměju. Jako když mě kluci kdysi při tréninku z parkoviště dovezli na tribunu motorku nebo mi do pití při zápase dali slivovici,“ říká zlomek svých historek Molek.
Při výjezdech většinou bývá na pokoji s reprezentantem Davidem Palátem, i k tomu se ale pojí úsměvná historka. „Jsem s ním na pokoji, když zrovna s sebou nemá nějakou tu přítelkyni,“ bonzuje spoluhráče.
DÁLE ČTĚTE: Ktož jsú zlínští bojovníci, 1. díl: Zdeněk Hábl, nejrychlejší muž mezi Dunajem a Rýnem
DĚKOVAL TRENÉROVI, ŽE NEMUSEL CHYTAT FINÁLE
Když ale přichází řeč do zlomových okamžiků zlínské historie, zvážní. První titul České ligy, která vznikla po Českém poháru, získali Zlínští v roce 2012.
„Hrálo se tenkrát na dva vítězné zápasy. Venku jsme vyhráli a doma první zápas prohráli. Na rozhodující třetí jsem měl chytal já, ale trenérovi jsem řekl, že na to nemám nervy, už dřív jsme totiž rozhodující zápasy nezvládali, a já jsem v tomto trémař. Po vyhraném titulu jsem mu děkoval, že mě tam nedal,“ ukázal svoji týmovost Molino.
V roce 2015 už ale přišel jeho čas. Zlín vedl nad Pardubicemi na zápasy 1:0 a doma před vyprodanou halou mohl znovu triumfovat. „Vychytal jsem to, byl jsem velmi unešený. Zjistil jsem, že když si sám vychytám titul, je to úplně jiné,“ vykládal.
CHYTL NÁJEZD A BYLI MISTŘI
Vítězné Superfinále v roce 2016 odchytal znovu Matoušek, na řadu přišel Molek při zlaté hattricku ve finále 2017. Zlín až na nájezdy pokořil Pardubice 3:2. „Když to šlo do nájezdů, já jsem se jen postavil do brány a myšlenkami jsem byl úplně mimo, vůbec jsem nevnímal zápas. První nájezd si vůbec nevybavuju, odjel jsem z brány s tím, že je to gól, a kluci mě najednou na střídačce začali plácat po ramenou. U rozhodujícího nájezdu (na fotce) už jsem věděl, že mě to lízlo, a že jsme mistři,“ vzpomíná Molinátor na zlatý moment.
Měsíc před tím, v únoru 2017, ale Zlín zažil ještě jeden velký úspěch. Dokázal získat zlato i na prestižním mezinárodním turnaji v Malmö. Molek tam tenkrát dostal famózní formu a až ve svém třetím zápase inkasoval. Navíc v posledních sekundách duelu po chybě obrany, v onom duelu se silnými Nory mimo jiné vychytal trestné střílení soupeře.
„Stoupla mi sebedůvěra, když jsem vychytal první nulu proti slabšímu soupeři. Proti Norům jsme nemuseli vyhrát, takže o to líp se mi chytalo, a nakonec se mi i ten zápas povedl. Pak už to šlo, na Švédy v semifinále jsem si věřil,“ připomíná výhru 3:1. Finále ale možná i pro Molkovu trémovost odchytal, a vychytal, druhý brankář Matoušek. Zkrátka sehraná parta, jeden tým.
A co to zlé, co samozřejmě za patnáct let bráně zažil? „To se zapomíná,“ zakončuje Molino.
