Ktož jsú zlínští bojovníci, 3. díl: Zdravý sledge hokejista Pavel Julina válí již osmnáct let
Ve třetím díle projektu Ktož jsú zlínští bojovníci se dočtete o sledge hokejistovi týmu SHK LAPP Zlín Pavlu Julinovi, který ač je zdravý, patří ke stálicím zlínského týmu již osmnáct let. Je tak chodícím důkazem toho, jak tento sport boří bariéry mezi zdravými a postiženýmu. Pavel se po osmnácti letech na sáňkách tak řadí na první pozici, co se týče zkušeností nejen ve Zlíně, ale i v Česku…
PAVEL JULINA:
Věk: 36 let
Kariéra: 1999 – doposud Zlín
Medaile: Český pohár: 1x zlato (2003). Česká liga: 4x bronz (2006, 2007, 2013, 2014), 4x stříbro (2004, 2005, 2010, 2011), 4x zlato (2012, 2015, 2016, 2017), Malmö open: 1x zlato (2016), LAPP Cup: 3x bronz (2011, 2012, 2013).
Stav: Zdravý hráč
Psal se rok 1999, když trojice ve složení Roman Herink, David Vrbka a Petr Julina uviděli ve světě sledge hokejové sáně a rozhodli se, že něco podobného vytvoří ve Zlíně. Tentokrát se budeme věnovat příběhu služebně nejstaršího hráče v české lize, představujeme Pavla Julinu.
Je zdravý, každopádně okolo hokeje na sáňkách se v samých začátcích motal i jeho bratr Petr, který jej dostal na led. „Kluků bylo na trénink pár, tři nebo čtyři. Říkali mi, ať to jdu zkusit, že to mohou hrát i zdraví. Já jsem pro veškerou zábavu, takže jsem si říkal, proč ne,“ říká úvodem Pavel Julina.
Samozřejmě každé začátky jsou těžké, ovšem jak říká, tyto byly těžké, ale pěkné. „Kolektiv byl v tom začátku velmi spjatý, nehrály v tom roli totiž žádné peníze. Každý to dělal za své, koupil si rukavice a podobné věci. Víc jsme si potom těch věcí vážili, dělali jsme ten sport pro radost. Samozřejmě, ono to tak je i dnes částečně, ale když člověk vidí, jak se to všude hádá o peníze, tak to trochu mrzí,“ vykládá šestatřicetiletý obránce.
Zároveň vzpomíná i na začátky na ledě se soupeři, kterým se dříve nemohli rovnat. „V Česku jsme neměli soupeře, takže jsme cestovali buď do Německa, nebo Holandska. To pro mě jakožto náctiletého kluka bylo něco neuvěřitelného. Samozřejmě i podomácku vyráběné hokejky nebyly úplně nejlepší, škrtaly o led, nedalo se pořádně vystřelit. Soupeři měli výzbroj na jiné úrovni, nedalo se jim moc konkurovat. Teď už jsme na úrovni zbytku světa,“ libuje si Julina.
S úsměvem vzpomíná, jak vypadaly první zápasy na mezinárodní scéně. „Hráli jsme hlavně na své půlce, a když jsme vyhodili puk do útočné třetiny nebo jsme dokonce vystřelili, to bylo slávy,“ popisuje taktiku, kterou Roman Herink nazýval vozovou hradbou.
PRVNÍ GÓL SLAVILI ŠAMPAŇSKÝM
Julina se zapsal do historie také dvěma událostmi. Tou první je ta, že byl vůbec první Čech, který dal ve sledge hokeji gól. „Ano, je to tak. Bylo to buď v Drážďanech, nebo Hannoveru, nejsem si jistý. To se slavilo jako výhra, běželi jsme na benzinku koupit šampaňské,“ směje se zlínský mazák.
A druhý milník, byl zároveň i prvním hráčem, který dal gól v Česku za Zlín. První duel Zlína v České poháru v roce 2002 skončil bezbrankovou remízou, další duel už ale Zlínští zásluhou Julinova gólu vyhráli nad Olomoucí 1:0.
(Na fotografii gratuluje tehdejší starosta Zlína Tomáš Úlehla sledge hokejistům k zisku medaile. Vlevo Pavel Julina, vpravo jeho bratr Petr)
Úsměv na tváří mu dělá i vzpomínka na to, jak jeli „do Nagana.“ „Někdy v roce 2000 jsme jeli na nějaký turnaj, a jelikož jsme byli jediný český tým, tak jsme byli braní jako reprezentaci. Jeli jsme autobusem od Škodovky, přičemž to byl ten samý autobus, který vozil kluky Prahou po Naganu,“ chlubí se zkušený zadák.
Postupem času se Zlín začal formovat a i vyhrávat. „V dnešní době je liga a hráči jsou pořád v zápřahu, ale dřív jsme hráli třeba jednou za dva měsíce. Nastal průšvih v momentě, kdy jsme začali vyhrávat, protože už nás přestali zvát na turnaje,“ vybavuje si ofenzivní bek.
Z TRÉNINKŮ SE VRACEL VE DVĚ RÁNO
„Byla to opravdu dřív sranda, když jsme spávali v tělocvičnách. A když nám někdy po tréninku zaplatil Roman Herink limonádu, to bylo slávy. Teď si toho nikdo necení,“ mrzí Julinu. „Třeba na tréninky jsme jezdili do Šternberku na deset večer, takže o půlnoci konec, než jsem se dostal do postele, byly dvě hodiny. A po páté jsem vstával do práce,“ povídá dvojnásobný otec šestileté Nikolky (na obrázku) a dvouleté Elišky.
A i jeho manželka Hanka se stejnou dobu jako on pohybuje u sledge hokeje. „Seznámil jsem se s ní v květnu roku 1999, o pár měsíců později začal sledge. Celou dobu byla s námi,“ pochvaluje si.
Zároveň vzpomíná, jací hráči ve Zlíně začínali. „Všichni… Opravdu dřív všichni. Ať už to je Honza Zapletal, Erik Fojtík, Kvoch, a nyní už nehrající Lubor Hulín, Libor Geier, Krivoš nebo Smékal. Později u nás začínali i současní reprezentanti a hráči Sparty Zdeněk Krupička s brankářem Vápenkou. Krivoš a Kvoch dřív, to byli tahouni Zlína. Když se teď podívám na ty zápasy zpětně, tak ti taky šmudlili, ale tenkrát prostě byli nejlepší,“ usmívá se Julina, jenž pracuje jako elektrikář.
„Dříve jsem působil i jako organizátor krom hráče. Takže kluci po zápase slezli z ledu, ale mě začínala druhá šichta. Donést vody, ovoce a podobné. Časem se ale tehdejší trenér David Vrbka naštval, že takto to dál nejde, a odpadlo mi to,“ vybavuje si.
ZDRAVÉ NOHY BYLY JEHO HANDICAP, DO REPREZENTACE NEMOHL
Julina jakožto zdravý hráč nemohl nikdy hrát v reprezentaci… „S mými kvalitami bych asi ani na ni neměl. Ti kluci jsou úplně někde jinde, mají mnohonásobně víc tréninků a podobně. Nevím, nikdy jsem se na to necítil, takže mi to ani nevadí. Já jsem rád, že jsem se Zlínem projel celou Evropu a nyní se nám daří v lize,“ říká možná až skromně.
A nyní hopem do současnosti. Zlín prožívá nyní zlaté časy, má za sebou zlatý hattrick a obrovský a nečekaný úspěch ve Švédsku. „Minulou sezónu jsme asi byli to nejlepší, co můžeme být. Sešlo se to akorát, herní kvalita, ideální věk hráčů,“ říká.
(Na fotografii manželka Pavla Juliny Hanka, která zrovna nafukuje sedák. Šlo v dnešní době o naprosto nemyslitelnou věc, jelikož každou chvíli se musel dofukovat a občas vám jej soupeř i prořízl. Na fotografiích níže uvidíte sáně s nafukovacím sedákem z jiného úhlu.)
BOJÍ SE, ŽE KARIÉRU SKONČÍ NEDOBROVOLNĚ. JINDE NEŽ VE ZLÍNĚ HRÁT NEBUDE
Zároveň má ale obavy z budoucnosti. „Bojím se, že už to bude jenom horší časem, protože sehnat nové hráče je obrovský problém. My stárneme a omladina není. Když vidím, jak Petr Stodůlka válí v sedmapadesáti letech, říkám si, že já ještě musím hrát dlouho. Ale bojím se, že je reálnější, že dřív vymře sledge hokej ve Zlíně, než já zabalím kariéru. Jinde než ve Zlíně bych totiž nehrál,“ bojí se nevyhnutelné budoucnosti Julina, který celý život nosí číslo 8.
DÁLE ČTĚTE: KTOŽ JSÚ ZLÍNŠTÍ BOJOVNÍCI, 1. DÍL: ZDENĚK HÁBL, NEJRYCHLEJŠÍ MUŽ MEZI DUNAJEM A RÝNEM
„Tenkrát se vybíraly čísla jenom nízká, tak jsem dostal osmičku. Tenkrát to byla sranda, nikoho by nenapadlo, že s tímto číslem prožiju osmnáct let,“ povídá.
Rád by ještě zažil se Zlínem jeden úspěch, a to na domácím turnaji LAPP Cup. „Z ligy už mám čtyři zlata, ze Švédska taky. Kéž by to ještě někdy vyšlo na domácím turnaji,“ přeje si závěrem Pavel Julina. Tak snad… Za těch osmnáct let dřiny a několik stovek odehraných zápasů si to věčný optimista, a nejen on, zaslouží.
(Dnešní sedák už je plastový, hráci mají na nohách brusle bez nožů, veškeré chrániče. Porovnejte si dvě fotky nad sebou...)
